V poslední době se stále více hovoří o systému ve školách. Jsou tu názory, že se od Marie Terezie nic nezměnilo, že Komenský učil školu hrou a upadlo se od toho… Těžko říct, kde stojí pravda, ale na jedné věci se všichni shodnou jistě: Chtělo by to už trochu změnu. Myšlenka vzdělávat děti, aby se z nich vychovali inteligentně smýšlející jedinci, je sice dobrá, ovšem v systému, jakým jsou děti vzdělávány, už se vyrýsovaly chyby. Systém, který si školství zvolilo, kde jsou děti vychovávány v okovech metodou cukru a biče, kde má všechno daná pravidla, která se nesmí porušovat a kde je radost ze života vedlejší emocí, nikoli hlavním předmětem, který bychom se měli učit. V současnosti se do světa rodí trochu jiné děti, jsou takové otrlejší, protože v nich není budován takový respekt k rodičům a učitelům, což má své kladné, ale i záporné stránky. Ve většině škol tak totiž vzniká šikana učitelů, kteří si tak děti ale sami vychovají. Děti jsou demotivované k učení, děláme jim z života otročinu už od školy, učíme je, že mají povinnosti, že musí brzo stávat, když se jim nechce, že se musí zavřít dovnitř, když je venku hezky a když přijdou domů, musí se zase zavřít a učit se, protože jestli se nebudou učit, nebudou mít v životě dobré zaměstnání, nebo neudělají přijímačky na dobrou střední. Tímto způsobem vzděláváme děti, tímto způsobem je učíme žít. Dáme je do systému, který vymyslel někdo, koho ani neznáme a který už ani moc nefunguje a navíc dítěti sebere dětství a bude ho děsit až do dospělosti. Zamyslel se ale někdo, co je tím hlavním smyslem života? Vám by se chtělo žít, když byste věděli, že Váš život může být jenom nešťastný? A proč tak teda vychováváme děti? Proč tak teda vychováváme celý svět? Kdo nám to nařídil? Učit děti, aby se bály rodičů, že je potrestají, za to že se dostatečně netýrali otrockým biflením něčeho, co stejně zapomenou, popřít své touhy a potřeby, vědomí že jsou neustále spoutáni časem, soutěživosti a strachu prosadit vlastní názor, strachu ze své budoucnosti. Učit je že nic nedělají dost dobře a že z nich nikdy ni nebude. A kdo je naučí, že život je dar, že jediné, co má na světě moc a co všechno vyřeší, je láska? Že největší kouzlo má přítomný okamžik a že jakýkoli jejich názor je správný a že učitelé toho ví stejně jako děti? Za mě by byl určitě lepší nápad učit dospělé, jak být zase dětmi, než děti, jak být dospělý. Díky moudrým rodičům soukromých škol s alternativními prvky výuky přibývá, ale svět by se tím mohl zabývat mnohem víc. Už jenom proto, že jde o děti a že jde o štěstí nás všech.